Muslimové na území dnešní ČR žili již za Rakouska-Uherska – přicházeli zprvu především z anektované Bosny a Hercegoviny, za socialismu dále ze zemí Sovětského svazu a blízkovýchodních socialistických států, a zapomínat nesmíme ani na slavné albánské cukráře.
První muslimská náboženská společnost pak vznikla v Československu již v roce 1934. Dodnes muslimové tvoří přibližně 0,1 % populace (při sčítání lidu 2011 se k islámu dokonce přihlásilo méně osob (3 358)[1] než v roce 2001 (3 699)[2] – předpokládá se však, že reálné číslo je někde kolem 10 000, tedy zmiňovaná 0,1 %), a ještě před pár lety (byť vidíme, že jich je stále přibližně stejně (málo)) nikoho nezajímali a nikomu nevadili, přesto nyní narostla celospolečenská panika do takových rozměrů, že se začínají šířit „zaručeně pravdivé“ historky o tom, co kde muslimové vyvedli (obzvláště z pražského metra se ke mně takových zaručeně pravdivých zvěstí o malých muslimských holčičkách vykládajících svým maminkám o tom, jak je potřeba uříznout hlavu paní učitelce, dostalo hned několik). Podobné historky se ještě nedávno vyprávěly o Romech, kteří krom toho měli také zadarmo vstup na bazén, pobírali miliony na sociálních dávkách a měli zdarma vlastně úplně všechno, co slušný Čech neměl. To budou mít muslimové za chvíli jistě také.
Mimo to se k nám šíří řada mýtů i ze zahraničí (z nichž jsem některé vyvracel ve svém předchozím článku Muslimové zakazují Vánoce, vraždí a žerou malé děti. Fakt.) V české společnosti se vynořila celá řada „odborníků“ na islámskou teologii a právo, kteří šermují verši z Koránu a hadíthů a skrze ně dokazují, že islám je nebezpečná ideologie ne nepodobná nacismu, a je potřeba jej postavit mimo zákon. Ačkoliv šermují neobratně, demagogicky a lživě, české společnosti to bohužel stačí a raději poslechne jednoho entomologa než deset religionistů.
Oblíbené je například tvrzení, že muslimům nemůžeme věřit, ať říkají cokoliv (třeba když odsuzují teroristické útoky), jelikož mají dovoleno při komunikaci s nevěřícími používat takíju, tedy lhát v zájmu šíření islámu. To je naprostá dezinterpretace a výmysl. Takíja je koncept, podle kterého muslim může v případě krajní nouze (ohrožení života) zapřít Boha, aby si zachránil život. Navíc je za legitimní pokládána téměř výhradně v ší’itském islámu, který byl vždy minoritní a utlačovaný.[3]
Na násilnou a totalitní ideologii islámu bývá mezi islamoklasty mnohdy usuzováno z činů proroka Muhammada – byl to přece pedofil, zloděj, násilník a vrah, a jelikož je pro muslimy největším vzorem, je jasné, že všichni muslimové jsou pedofilové, zloději, násilníci a vrazi, jejichž cílem je rozšířit svou zlovolnou ideologii po celém světě. To je opět demagogie nejhrubšího zrna – studujeme-li nějaké náboženství, je potřeba jednak reflektovat kulturní a historický kontext a okolnosti jeho vzniku, a jednak také rozlišovat mezi obdobím před 1 500 lety a dneškem. Starozákonní proroci nebyli o nic mírumilovnější než Muhammad a ač je Starý Zákon pro křesťany stejně závazný jako ten Nový, do puntíku se jím neřídí. Židé zrovna tak. Stejně tak se muslimové doslovně neřídí Koránem. Všechna náboženství se prostě vyvíjí, a vyjma radikálů se vyznavači těchto tří abrahámovských náboženství drží jen částí učení svých svatých knih a proroků. Taková je realita žitého náboženství.
Rovněž je dnes kde kdo odborníkem na islámské právo, které se navíc všichni muslimští imigranti snaží ve světě nastolit. Ponechme teď stranou komplexnost šarí’e (která mimochodem byla inspirací při tvorbě tradičních západních právních systémů), ale podívejme se do islámského světa – v naprosté většině muslimských zemí není šaría součástí právního řádu vůbec, nebo tvoří jen jeho malou součást v oblasti soukromého práva.[4] Údajně se prý také muslimští imigranti dožadují zavádění práva šarí’a v zemích, kam přijdou. ČR nevyjímaje. To je opět zavádějící tvrzení založené na dezinterpretacích – jednak stávajícího stavu (např. ve Velké Británii), kde působí arbitrové, kteří podle šarí’e rozhodují ve věcech majetkového a osobního práva, a závaznost jejich rozhodnutí záleží čistě na vůli obou stran sporu, a jednak vyjádření některých českých muslimů, kteří by takovou možnost uvítali i u nás.
Nikdo nerozporuje, že existují nebezpeční fanatici, proti kterým je potřeba bojovat, stejně jako nikdo nerozporuje, že v určitých oblastech, ghettech, mohou vznikat problémy. Neodpustím si však znovu tvrdit, že není možné usuzovat na určitou skupinu z činů jednotlivců či skupin jednotlivců, kteří se zaštiťují stejnou vírou. Co se týče problematiky ghett, opět se vrátím k paralele s Romy, jejichž segregací došlo ke vzniku ghett a následnému uzavírání se před okolním světem. Vina je na obou stranách a my bychom se ze svých chyb měli poučit.
Závěrem ještě jedno zamyšlení – každý může mít samozřejmě milion důvodů, proč mít nebo nemít rád nějaké konkrétní náboženství. Pokud se mi nelíbí nějaké aspekty dané víry (neodpustím si slaninu k snídani, nechci nosit turban, nechci čekat do svatební noci nebo nechci plýtvat medovinou pro úlitbu bohům), logicky z toho vyvodím, že bych asi neměl konvertovat k judaismu, islámu, sikhismu, křesťanství či novopohanství. Neměl bych ale nikomu jeho víru zakazovat (obzvláště pokud o ní ve skutečnosti nic nevím). Jinými slovy – nelíbí se vám islám? Tak k němu nekonvertujte.
[1] ČSÚ, 2011. Sčítání lidu, domů a bytů 2011 – Obyvatelstvo podle věku, náboženské víry a pohlaví. Dostupné z: http://goo.gl/9nkzY5.
[2] ČSÚ, 2001. Obyvatelstvo podle náboženského vyznání a pohlaví podle výsledků sčítání lidu v letech 1921, 1930, 1950, 1991 a 2001. Dostupné z: http://goo.gl/ay0jnD.
[3] The Oxford Dictionary of Islam. Taqiyah. Dostupné z: http://goo.gl/K0skp9.
[4] Viz např. Otto, J. M. 2008. Sharia and National Law in Muslim Countries: Tensions and Opportunities for Dutch and EU Foreign Policy. Leiden: Leiden University Press, s. 8–9.
